SANGUINEM SANGUIS MEUS
Sanguinem sanguis meus
- odkaz pro stažení: http://www.uloz.to/9565250/luther-oficial-docx
Ze začátku jsem se ve své práci bála. Jak kdybych snad věřila, že… Koneckonců to já přišla s tím obchodně geniálním tahem začít noční prohlídky na Krumlovském zámku, v poslední době se totiž největším tahákem nestala historie samotné budovy, i když se o její historii taky trochu jedná, ale nedávno nalezené pohřebiště upírů.
Před časem bylo během výkopových prací v Českém Krumlově objeveno záhadné pohřebiště. Tři z nalezených koster byly pohřbeny tak, aby už nikdy nemohly ožít. V ústech kámen, probodnutý hrudník a hlava oddělena od trupu – klasický proti-upírský rituál 18. století. V té době byla Habsburská monarchie vampyrismem naprosto zahlcena a v té době také žila na zámku v Českém Krumlově kněžna Eleonora Amálie von Schwarzenberg. Možná jste o ní nikdy neslyšeli, ale zmínky o ní rozhodně neunikly upířím fandům a pronásledovatelům, kterých v poslední době díky románům jako je Stmívání přibývalo raketovou rychlostí. Eleonora je totiž považována za upíří princeznu. Byl o ní natočen i dokument, ve kterém literátové tvrdí, že právě ona inspirovala Brama Stokera k napsání nesmrtelného Drákuly. Takže této dámě vděčíme nejen za plné kasy od turistů dokonce z celého světa, ale také za jeden z nejlepších románů všech dob.
Její příběh i všemožné pověry o jejích praktikách jsem znala od dětství. Má rodina spravovala zámek několik generací, nedivila bych se, kdyby se nějaký z prapraprapředků znal s Eleonorou osobně. Právě díky tomu jsem propadla kouzlu historie. Už jsem konečně ukončila střední školu a těšila se, že až skončí prázdniny, čeká na mě vzrušující svět vysokých škol. Přijali mne na jednu z nejprestižnějších univerzit, která u nás nabízela studium historie. Historie byla pro mne opravdovou vášní. Aby taky ne, když jsem od malička vyrůstala v kouzelném světě princezen, brnění, starých obrazů a tajných chodeb. Kdo by odolal?
Má rodina nikdy nebyla díky svému povolání bohatá penězi, avšak možnostmi a zážitky, jsme byli milionáři. Jedním z privilegií byl i fakt, že jsem každoročně mohla dělat průvodkyni a z nudného přednášení faktu jsem mohla udělat trochu zajímavější okruh. Každý rok jsme se snažili vymyslet něco zajímavého a tento rok nám to nedalo ani moc práce - nově nalezený upíří hrob, pověsti o Eleonoře a k tomu všemu vzrůstající zájem o děti noci, to vše vypouštělo hráze mé fantazie a vpouštělo davy turistů.
Odemkla jsem si kancelář a vešla do prochladlé a potemnělé místnosti. Tátovu pracovnu jsem znala jako své boty, za dne mi ale byla sympatičtější, dneska v noci mi z ní běhal mráz po zádech. Neustále jsem se ujišťovala, že všechny stíny jsou jen kusy nábytku, když jsem přecházela ode dveří k vypínači. Než jsem rozsvítila, ustavičně jsem přesvědčovala své nohy, aby šly pomalu a já se nerozeběhla jak o život. Na jednu stranu jsem si rozumem říkala, že mi tu nic nehrozí, jsem už přeci jen velká, na to abych se bála, vlastně ani nevím čeho, ale na druhou stranu jsem v sobě neustále musela potlačovat nutkání rozutíkat se a začít křičet jak o život. Konečně mé prsty dopadly na vypínač a po místnosti se rozlilo to bezpečí navozující světlo. Trochu jsem se uklidnila a začala se převlékat do kostýmu.
I když jsem se jakžtakž uklidnila, stejně jsem neustále naslouchala, jestli neuslyším nějaké kroky nebo podivné zvuky, dokonce jsem se přistihla při tom, že neustále pokukuji na okna, která byla mimochodem několik metrů nad zemí, jako bych snad věřila, že za nimi bude levitovat samotná kněžna.
Připadala jsem si jako blázen, když jsem se snažila svléknout si košili a musela jsem s knoflíčky zápolit svými třesoucími se prsty. Stejný problém nastal i u pásku. Byla jsem jako paranoik. Má hlava říkala: uklidni se, ale hlas někde uvnitř mě křičel: zachraň se a uteč, jakoby mne snad někdo chtěl zabít.
Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se, že svůj třas i husí kůži přisoudím chladu a průvanu mezi těmito čtyřmi zdmi a ne mému šílenství. Chovala jsem se jako malá nebo jako blázen.
Stáhla jsem ze sebe své oblečení a odhodila ho na židli. Přeci jenom nutkání se odsud dostat mezi lidi převážilo nad mými jinak přísnými uklízecími zvyky, proto jsem se nepořádkem nezaobírala a rychle jsem se navlékla do průvodcovského úboru. Ten tematicky tvořily nařasené modré šaty s živůtkem napodobující styl kněžny, hlavního turistického lákadla. Normálně průvodci chodili oblečeni obyčejně, ale pro tyto speciální noční prohlídky, které měly taky speciálně drahou cenu, naši pořídili dobové kostýmy, aby atmosféra byla perfektní. Nutno podotknout, že šaty byly nádherné a naštěstí natolik dlouhé, že jsem pod nimi mohla chodit v normálních botách bez podpatku. Dokonce v nich bylo i teplo, ale měly i své mínusy třeba korzet nebo další dobový doplněk – paruka, z které mě kousala celá hlava. Když už jsme u kousání, nejdřív jsme chtěli do kostýmů zařadit i maketu upířích zubů, ale nakonec jsme shledali, že důležitější než image je u průvodců artikulace, se zuby totiž nikomu nebylo rozumět, což by byl trochu problém.
Celá oblečená jsem přistoupila k zrcadlu a vyndala si svou kosmetickou taštičku, abych dokončila svou proměnu v kněžnu z 18. století. Na pleť jsem si nanesla notnou dávku pudru v odstínu porcelán a doplnila jsem to tvářenkou, samozřejmě s citem, nepřevlékala jsem se přeci za Marfušu.
Nakonec jsem jen chytla svíci do ruky a naposled se zhluboka několikrát nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila. Z nádvoří už byly slyšet hlasy i klapot koňských podkov o dlažbu – prohlídka zahrnovala i odvoz z parkoviště na nádvoří koňským kočárem. Rychle jsem v duchu počítala – do kočáru se vejdou čtyři lidi a na dnešek se prodaly všechny lístky, čili dvanáct míst – noční prohlídky byly kvůli atmosféře omezené počtem návštěvníku a k mé radosti také už na několik týdnů dopředu beznadějně vyprodané a to se konaly dvě za noc, já vedla tu první a moje sestra tu druhou – zpátky k počtům, jestliže se tu kočár otočil jednou, zbývá mi ještě tak čtvrt hodiny než dopraví zbývající dvě čtveřice. Pro jistotu jsem ještě navštívila toalety a pak už jsem se vydala směr nádvoří. V kanceláři jsem nechala rozsvíceno, a i když jsem zamkla, klíč jsem schovala pod rohož – vím, jak přízemní a ohrané, ale jelikož jsme měli jen jeden klíč a má sestra má dorazit během toho, co já budu provádět, aby se připravila na svůj průvod, kdybych klíč odnesla, musela by dvě hodiny čekat před kanceláří, takhle se alespoň může posadit do tátovy židle a při troše štěstí mi možná i srovná to poházené oblečení, co jsem na ní nechala. Navíc se musí také převléci do svého kostýmu.
Scházela jsem po schodech a srdce mi bušilo nervozitou. V duchu jsem si ještě několikrát prošla pár důležitých jmen a dat. Pak jsem si zopakovala osnovu, kterou jsem si pro můj přednes vytvořila, abych na nic nikdy nezapomněla. Zastavila jsem se v chodbě před zavřenými hlavními dveřmi a než jsem je otevřela a vešla na nádvoří mezi čekající turisty, zkusila jsem si ještě pár pukrlat, které jsem na začátku toho celého představení hodlala předvést. Naposledy jsem si zkontrolovala a uhladila kostým a podrbala se pod parukou. Otevřela jsem dveře a vešla do noci.
Dav – no spíše skupina – se jak na povel ztišila a všechny pohledy směřovaly naráz na mne. Polkla jsem a promluvila:
„Vítám Vás na noční prohlídce na zámku Český Krumlov. Jmenuji se Eleonora ...“ Už jsem se zmínila, že se jmenuji Eleonora, tak jako kněžna? No, i mí rodiče jsou tak trochu posedlí historií a speciálně tou kněžny. Nemoc z povolání, že se já jmenuji Eleonora a má sestra Amálie, což je kněžnino prostřední jméno. Nevím, co by dělali, kdyby se narodil chlapec, možná by ho pojmenovali Arnošt nebo Ferdinand. Alespoň, že nespravují třeba hrad Vlada, to bychom pak se sestrou možná byly Drákulka a Napichovačka. „… Pro začátek prosím vyslechněte několik pokynů, nechte své mobilní telefony po dobu prohlídky vypnuté, fotografování bleskem je zakázané. Sahání na exponáty je zakázané a v neposlední řadě, každý vstupuje do nočního světa zámku na vlastní nebezpečí…“ Prohlídka s trochou tajemna a nebezpečí, z kterého mají dospělí srandu, ale přitom je to pro ně snad to nejzajímavější lákadlo tohoto nočního povyražení. Klidně bych se vsadila, že víc než třetina zúčastněných je na pochybách ohledně pravdivosti báchorek o kněžně. A myslím, že by se mezi tou dvanáctkou našlo i pár nadšenců věřících a doufajících, že nás nějaký ten krvesaj poctí svou přítomností osobně, někdo z nich možná i doufal, že se jim do krku zakousne samotná Eleonora – samozřejmě nemyslím sebe.
Postupně jsem svou skupinku dychtících turistů provázela chodbami osvícené plameny svící třepotajících v průvanu. Hltajíc jednu historku za druhou s údivem hleděli na mistrovská díla zdobící zdi. Nejvíce je samozřejmě zaujal velký portrét kněžny, na kterém měla téměř identické šaty s mým kostýmem. Na obrazu seděla vedle svého dítěte, kterému na ruce seděl nějaký pták – v ornitologii se nevyznám – sama hraběnka měla o svou sukni opřenou loveckou pušku. U nohou jim stáli psi a ležela trofej. V pozadí byla nějaká příroda.
Dle mého názoru hraběnka žádná kráska nebyla, ani její obličej nebyl kdoví jak zajímavý, ale její oči, ty oči jakoby znovu ožívaly, jakoby sledovaly vše okolo. Ty oči budily respekt a možná i strach. Za svitu svíček přidávaly všem pověrám na pravdě a nebyla jsem jediná, kdo se mezi studenými zdmi zámku začal cítit nejistě – ten pohled byl hrozící a působil na nás všechny. Znala jsem ten obraz od dětství, ale přísahala bych, že v noci byl jiný, jakoby snad ožíval po západu slunce, tak jako upíři.
Pro velký zájem o obraz jsem prohlídku zakončila právě u něj, aby turisté měli možnost si ho znovu prohlédnout. Každý odsud bez problému trefil na nádvoří, stačilo jen projít chodbou na konec a každý tak měl možnost si obraz v klidu ještě jednou prohlédnout. Vzhledem k tomu, že prohlídka oficiálně skončila, s klidem jsem vytáhla svůj mobilní telefon, který jsem měla zastrčený nenápadně v širokém rukávu a zkontrolovala čas a příchozí SMS. Během toho, co jsem si četla vyúčtování a pár zpráv od kamarádek oslavujících začátek prázdnin, jsem vnímala kroky a vzdalující se hlasy odcházejících návštěvníků. Postupně se vytratili všichni, nebo jsem si to alespoň myslela.
Když jsem si svůj telefon zase pečlivě uklidila, vzhlédla jsem a spatřila posledního z turistů, který si zaujatě a strnule prohlížel obraz. Otočil se, jakoby vycítil můj pohled.
„Takže Eleonor, věříte na upíry?“
Amélie spěchala do kanceláře, šla pozdě. Pod rohožkou objevila klíč, který jí tam zanechala její sestra. Rychle se připravila a seběhla na nádvoří vyzvednout si svou skupinku čekající na nocí zahaleném prostranství.
Postupně je uvítala a seznámila s několika pokyny. Jednoho po druhém za sebou vedla jak stádo ovcí chodbami zámku ukazující jim jeho krásy a záhady. Vyprávěla jim nejrůznější povídačky, avšak to nejzajímavější – známý obraz kněžny - si schovávala nakonec. Amélii tato práce nebavila tolik jako její sestru Eleonoru. Ona nebyla nadšencem pro historii, vlastně se těšila, až konečně začne žít v normálním světě. Nebavily ji tyto noční prohlídky, ne proto, že by se bála, ale proto, jak ukradené ji tohle všechno bylo a taky proto, jak moc ji z toho chození bolely nohy. Mnohem raději by spala nebo ještě lépe, byla někde s přáteli, či alespoň vysedávala u televize. Místo toho se plahočila v tomhle zatuchlým nezajímavým baráku spolu s bandou pitomců, věřících, že existují upíři, taková pitomost. Jako by snad čekali, že tu nějakého potkají. Sama si na takovýhle pohádky nikdy nepotrpěla, mnohem raději měla horory v kině, pěkně s popcornem na klíně a hezkým klukem po boku. To byla její představa zajímavé a možná strašidelné noci, ne pobíhání po zámku. Nikdy nechápala, co na tom ty lidi mají a nejvíc na tom nechápala svou sestru. Byla do toho naprosto zblázněná a Amélii přímo štvalo, že nechápala proč. Eleonora byla prostě jako jejich rodiče, ale i když byla Amélie tak jiná, měla je uvnitř svého srdce moc ráda, hlavně Eleonoru. Svět bez ní si nedovedla představit. Místo myšlenek na sestru se raději zaobírala tím, že alespoň tohle noční plahočení přinese nějaké peníze, za které si bude moct konečně našetřit na ten kýžený výlet do Itálie.
Když odrecitovala poslední z dat a zajímavostí historie, pomalu zamířila směrem k chodbě s obrazem kněžny Eleonory Amálie von Schwarzenberg, k tomu poutavému dílu, které budilo takový ohlas, avšak u ní ještě nikdy zájem nevzbudilo. Až na dnešní noc, to co v ní vzbudilo tuto noc, poté, co ho uviděla, nebyl zájem, byla to přímo bouře pocitů a děsu. Amélii se snad zastavilo i srdce. Strnule zůstala stát zírajíc na plátno…
Přes obraz bylo rozmazaně napsáno Sanguinem sanguis meus pomalu stékající krví. Pod obrazem ležely modré šaty Eleonory a chodbou se nesl ohlušující křik…
Kristýna Němcová, 3. 7. 2011, Varnsdorf